Na planktonu aneb jak se koupe mobil

Každá profese nebo zájmový obor lidské činnosti má své příběhy. Veselé, smutné s dobrým nebo špatným koncem. A u některých se někdy nedá zcela přesně určit. V poslední době mi připadá, že v akvaristice je málo legrace a radosti. Proto jsem se pokusil jeden z těchto hořko veselých příběhů rozvinout literárně. Podotýkám, že se tento příběh stal za času onoho a osoby jsou zcela vymyšlené. Případná podobnost je čistě náhodná. Tak tedy byl jednou jeden akvarista. Budeme mu říkat třeba Josef. Je to taková málo známé jméno a pro náš příběh zcela vyhovující. Josef se tenkrát vracel z nějaké slavnostní příležitosti a proto byl oblečen do obleku. Protože ho cesta zavedla kolem známého loviště planktonu, zastavil se, aby služební cestu využil, a zajistil pro své miláčky kvalitní živou potravu. V autě vyřizoval ještě mobilem nějaké důležité věci a pak ho proti svému zvyku zastrčil do kapsy u saka, kde šviháci nosí bílý kapesníček. V dobrém rozmaru vyndal nářadí na lovení planktonu. Vstoupil na lávku u stavidla a pak se to stalo. Při hlubokém předklonu, aby nabral vodu, potvůrka mobil vyklouzl.

A žbluňk! Zmizel ve vodě, jen kola jako po ubohé dívčině. Jenom tleskat neměl kdo. Kdo to neprožil, neví co se prožene hlavou. Nový, drahý, ještě k tomu služební mobil. Všechny kontakty jsou pryč. Nedá se nic dělat musí ho zachránit! V takto vypjatých situacích člověk vymyslí věci nad kterými po čase zůstává stát rozum. Milý Josef dlouho neuvažoval. Byla tma nikde nikdo. Co na tom, že je konec října a voda, že je i buchankám zima. Otevřít auto, svléknout, rychle do vody a rychle vylovit. Nemůže být přece nijak hluboko. Na dlouhé potápění nebyl ani čas ani výdrž pokořitele kanálu La Manche. Pepa byl za chvíli venku mokrý, zmrzlý a samozřejmě bez mobilu. Stál tam sám na hrázi rybníka jak Adam v ráji.

Josef neměl ani ten list. Vlastně možná nějaký z rybníka přilepený na zádech. Kdyby na to měl náladu mohl si zazpívat s Petrem Jandou: „Taky jsem se narodil bos a krom dvou půlek neměl nic“. Rychle se obléknu a honem domů do tepla. Smůla když se začne lepit na paty tak důkladně. Josef v tom vypjatém okamžiku zabouchl komínek  pečlivě srovnaných svršků i s klíči v kapse od své škodovky. Vlastně to byla klika, že páté dveře u kufru neměly centrální zámek. Otevřel tedy kufr. Navlíkl na sebe vaťák ,který vozil ze setrvačnosti pro případ poruchy. Zima, to bylo jediné, co se mu teď honilo hlavou. Vloupal se tedy kufrem do vlastního auta a honem domů do tepla. Nevěděl nebo snad tušil, že bude rodině pro smích.

V duchu si cestou připravoval co bude povídat manželce. Teprve před garáží si uvědomil, že je vlastně jen tak ve vaťáku. Zatroubil u garáže tak, jako mnohokrát před tím. Už se otevírají vrata. Konečně doma v teple u přátelského rodinného krbu. Vystoupil a namísto přivítání

otázka: „Tati, na co ses to dal, za tohle tě mohou zavřít. To už bylo na dobráka Josefa mnoho.

Ten den prostě nevzal za své jen mobil, ale na nějaký čas i rodinná pohoda. Na závěr zbývá snad jen dodat, že zdravotní ani jiné následky tento příběh nemá. Snad jen výrobci mobilních telefonů, pokud budou číst tyto řádky, by se mohli zamyslet a navrhnout do výroby speciální přístroj se vzduchovým vakem proti potopení. Určitě by ho využili nejenom akvaristé. To už by mohl být konec. Jedno České přísloví říká: „Jsi-li v neštěstí o posměch se nestarej.“ Tak se Josef stal čestným hostem při výlovu rybníka. Telefon mu byl za jásotu přihlížejících slavnostně předán. Po důkladném vysušení prý ještě nějaký čas fungoval. Ale kdo ví! V každé profesi nebo lidské činnosti jsou i příběhy veselé někdy snad trochu hořké, ale většinou s dobrým koncem. Tak až půjdete na plankton pozor abyste místo lovu také nekoupali mobil.

Slavomil Boudný.